Prolog - Tvrdá realita

"Luciusi prosím, ne." Škemrala. Prosila. Plakala, cokoliv jen aby ji nechal být. "Ale no tak, květinko, je to tvoje povinost." usmál se na ni, většině dívek navštěvujících Bradavice by se podlomili kolena jen kdyby se na ně podíval tak jako na ni. Jí ne, jeho doteky pro ni byli slizké, jeho rty přímo nechutné, jeho doteky nesnesitelné a tento úsměv, vyhlášený po celé škole, byl pro ni přímo úchylný, nemohla se na něj dívat, nemohla se ho dotýkat.