Příběh 1.kapitola

    „Kampak máte namířeno?“ zeptala se dvou nějlepších kamarádek Victorii a Tracy Victoriina matka, paní Atwoodová. Dívky si právě ve stáji sedlaly své koně.
    „Chceme se jen tak projet. Neboj, budeme se držet poblíž ranče,“ ujistila svou matku Victoria. Částečně ale lhala, protože měli namířeno někam dál, než jen poblíž ranče Sedmé nebe. Ranč se tak jmenoval proto, že koně tam dostávali maximální péči.
    „Ale Viki, já říkala, že mi dnes pomůžeš uklidit dům,“ namítala paní Atwoodová. Victoria jí to včera opravdu slíbila. Povzdechla si a prosebně se na matku podívala. Ta jí ale probodla pohledem, otočila se a šla do domu.  
    „Promiň Tracy, ale já jí to včera slíbila. Tak možná zítra,“ omluvila se Viki.
    „Viki, vždyť já zítra odjíždím do města. Tohle měla být naše poslední vyjížďka za léto. Skus ještě svou matku přemluvit,“ zesmutněla Tracy. Viki se plácla do čela. Podala otěže svého koně Tornáda Tracy a rozběhla se za matkou. Jejich pes Ralf, se za ní rozběhl.
    „Zůstaň!“ poroučela mu přes rameno Victoria, zatím co běžela. Ralf jí ale vůbec nevnímal a snažil se ji dohonit.
    Za pět minut Viki viděla svou matku, jak odemyká dveře jejich domu. „Mami!“ křikla na ni. Její matka se otočila a koukala na ni, dokud k ní Viki nedoběhla.
    „Mami, prosím tě. Tracy už zítra odjíždí do města a tohle měla být naše poslední letní vyjížďka. Prosím, pomůžu ti zítra,“ prosila svou matku Viki.
    „No...dobře, ale o to víc budeš mít zítra práce. Pamatuješ? Přijede sem tvůj soukromý učitel.“ Viki kývla a zase běžela zpět do stáje.

                                                                                  <(@)> <(@)> <(@)>

    „Viki, ty se tak máš, že tady bydlíš. Nemusíš chodit do školy ve městě. Místo toho máš soukromého učitele. Kéž by mi to také můj otec dovolil,“ mluvila Tracy, zatímco jela na své klisně Záhadě pustou travnatou nížinou.
    „Jo,“ povzdechla si nahlas Viki. „Jaké je to v Buenos Aires? Jak to tam vypadá?“
    Tracy se zasmála. „Je tam všude mnoho lidí a aut. Jsou tam postavené velké zděnné domy a asfaltové silnice jsou všude. Je to tam úplně jiné než tady, a přitom to není až tak daleko. Jen dvě hodiny cesty.“ Tracy se nadechla a v tom okamžiku jí něco napadlo. „Víš ty co? Pojeď tam se mnou. Alespoň na jeden školní rok. Jsem tam strašně opuštěná. Pořád tam na tebe myslím a kdybys tam jela se mnou, bylo by to super.“
    Viki nad tím chvíli přemýšlela. „Nejde to,“ řekla smutně. „Už zítra přijede ten soukromý učitel. Už jsme mu zaplatili. Snad by to šlo příští rok, co říkáš?“
    „Hm...“ Na nic jiného se Tracy nezmohla. Pak se rozhlédla kolem sebe. Neviděla ani ranč ani nic jiného. Jen pustou krajinu. Neuvědomila si, že už jedou tak dlouho. „Ehm...Viki?“ podívala se na ni. „Kde teď vlastně jsme?“ zeptala se třesoucím se hlasem.
    Viki se rozhlížela kolem sebe. Potom se vystrašeně podívala na kamarádku. V tom momentě jí něco došlo. „A...a kde je...Ralf?“ vykoktala ze sebe. Obě se kolem sebe znova začali rozlížet. Ať se koukali kam chtěly, nic neviděly. „Ralfe!!!“ začaly bernského salašnického psa volat. Nic se však nazpět neozývalo, ani se nic nepřibližovalo. Hrobové ticho přerušovalo jen frkání stojících koní.
    „Musíme ho najít! Jinak mě matka zabije,“ řekla Viki.
    „Viki, já myslím, že bude nejlepší, když nejdřív zjistíme kde to jsme,“ prohlásila chytře Tracy. „Teprve potom se začnem starat o to, kde je Ralf.“
    „A kudy jsme sem přijely?“ zeptala se Viki, která začala propadat panice.
    „Viki, hlavně se uklidni!“ napomenula jí kamarádka, která si všimla, jak je neklidná. „Teď je nejdůležitější, někam jet a nezůstat stát jak trvrdý „y“. Pojeď za mnou, zkusíme to tudy.“ Tak se obě dvě vydaly jedním směrem. Ani jedna z nich netušila, kam jdou a co je tam čeká.
 

Nikol Kalinová, Mrzimor